Mokřady jsou ohrožené světové dědictví

Podle deníku Le Monde Pavel Šimek

U příležitosti Světového dne mokřadních zón byla v Ženevě dne 2. února 2013 představena zpráva o stavu mokřadů na Zemi. Zprávu připravilo několik organizací včetně orgánů Ramsarské úmluvy, Světové unie ochrany přírody, Evropského institutu ochrany životního prostředí a Programu OSN pro životní prostředí.

Zpráva nazvaná L´economie des ecosystémes et de la biodiversité pour l´eau et les zones humides je alarmující a uvádí, že od roku 1900 se celková rozloha mokřadních zón na Zemi zmenšila o polovinu a za posledních 15 let o dalších 6%. Text nabízí i ekonomický pohled na služby a funkce zajišťované mokřadním prostředím a jeho smyslem je pokus o posílení politického zájmu a zájmu soukromého sektoru a investorů o ochranu, revitalizaci a trvale udržitelné využívání mokřadních zón. Zdůrazňuje vliv různých lidských aktivit na stav a bytí mokřadů, vlivy intenzivního zemědělství, čerpání vody pro nejrůznější účely, urbanizace, rozvoj průmyslu, znečištění.....

Ramsarská úmluva definuje mokřadní zóny jako mokřady, bažiny, rašeliniště, přírodní či umělé vodní plochy, trvalé či dočasné se sladkou, brakickou nebo slanou vodou, včetně mořských vod, jejichž hloubka při odlivu nepřesahuje 6 metrů. Ochrana takových mokřadů často naráží na lokální ekonomické zájmy, přesto existuje řada pěkných příkladů trvalého využívání mokřadů v souladu s jejich ochranou nebo dokonce i příkladů jejich revitalizace nebo obnovy.

Mokřadní zóny mají i hodnotu, kterou lze vyjádřit finančně. Podle údajů z práce De Groota, R. a kolektivu: Global estimates of the value of ecosystems and their services in monetary units. Ecosystems services 1, 50 - 61, 2012 se pobřežní i vnitrozemské mokřady (oceňované 50 000 až 300 000 dolary/hektar) řadí hned za korálové útesy (cca půl milionu dolarů/hektar). Mokřady jsou tedy oceňovány výše než tropické lesy (7 000 dolarů/hektar) a řeky, jezera, lesy mírného pásma (cca 5 000 dolarů/hektar). Uváděné střední ceny mají určité rozpětí.

Podle autorů zprávy je vysoké finanční ocenění mokřadních zón dáno jejich rolí v zásobování kvalitní vodou, v tlumení přírodních pohrom (povodní a such) a v akumulaci a skladování uhlíku (rašeliniště a mangrovy).

Koordinátor zprávy Nicolas Bertrand z Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) ale zdůrazňuje, že není zapotřebí se zaměřit pouze na ekonomický význam mokřadních zón; text uvádí ostatní aspekty mokřadních zón, kulturní, turistické, rekreační, duchovní atd. Tyto kulturní aspekty je prakticky nemožné finančně ocenit, ale mohou někdy přispět při politickém rozhodování.

Popisujíc roli, kterou hrají mokřadní zóny v koloběhu vody, skladování uhlíku a v produkci potravních elementů, autoři zprávy zdůrazňují „Mokřadní zóny a servis poskytovaný mokřadními ekosystémy musí být integrální součástí systémové správy vod, aby byl zajištěn přechod k trvalé efektivní ekonomii využití těchto zdrojů".

Také OSN vyhlásila rok 2013 Světovým rokem mezinárodní spolupráce v oblasti vod a mezinárodní spolupráci v oblasti vod bude věnován též Světový den vody 22. března.

 

Francouzské vody stále více ohrožují nitráty

Podle deníku Le Monde

Překlad: Pavel Šimek

Kvalita vody francouzských vodních toků i podzemních vod se setrvale zhoršuje. Více než polovina evropského území země je dnes postižena znečištěním nitráty, pocházejícími ze zemědělské výroby. Po jednání v prosinci 2012 byla aktualizována mapa 6 velkých povodí řek Francie, jejichž agentury byly zřízeny v roce 1964. Mapa zobrazuje i ohrožené zóny, kde koncentrace nitrátů ve vodě přesahuje 50 mg/litr. Ohrožené zóny zahrnují 18 860 obcí, což je o 860 obcí více, než tomu bylo v roce předchozím. Do ohrožené zóny nově spadá 1 300 obcí; naopak 440 z ní vypadlo. V samotném povodí Loire-Bretaň, které zahrnuje 10 regionů z celkového počtu 22, byla ohrožená zóna rozšířena o 434 obcí. Tento západ země ale není zvláštností, postiženy byly všechny oblasti.

Nebyla by to Francie, aby se zemědělci a jejich organizace proti zřejmým faktům iracionálně nebouřili a manifestovali všemi známými způsoby. Jako obvykle apelují „zdravý rozum zemědělce" a volají do útoku proti „technokratické ekologii". I to je důsledek současného modelu Společné evropské zemědělské politiky, v evropských institucích dříve tolik prosazované bývalým francouzským presidentem panem Chiracem, zaměřené více na dotace než na ekologizaci a modernizaci.

Situace je však taková, že Francie se již před lety zavázala Evropské komisi - a ta zemi již dlouho obviňuje z podceňování znečištění vod nitráty a z nečinnosti. Tato kauza začala již 12. prosince 1991, kdy byla vydána Evropská směrnice o nitrátech. Francie soustavně dodávala zprávy o nitrátech opožděně a proces se ještě více zkomplikoval, když některé části mořského pobřeží země byly zaplaveny zelenými řasami, které se rozbujely díky znečištění vod nitráty pocházejícími ze zemědělství. Ohrožené zóny se rozšířily i na pobřeží moře a pobřežní obce a v únoru 2012 Evropská komise zažalovala Francii u Evropského soudního dvora, že zcela nedostatečně aplikuje Evropskou směrnici o nitrátech. Zde ovšem bude zkoumáno, jak Francie aplikuje celý soubor Evropských směrnic týkajících se vod a bude muset předložit bilanci o vodách pitných, vodách na koupání a vodách užitkových, vodách akvakultur, vodách vypouštěných čistíren odpadních vod, nakládání s čistírenskými kaly, opatřeních proti povodním....Bohužel v řízení veřejné vodohospodářské politiky je mnoho nejasného a mnohá fakta se zamlžují, falšují i utajují, protože všichni zodpovědní aktéři se obávají, aby Francie nebyla Evropským soudem odsouzena k pokutě. Rozsudek se očekává během roku 2013, a pokud Francie neprokáže konkrétní účinné projevy dobré vůle, tak může být odsouzena k pokutě až 1,5 miliardy eur.

Ministerstva zemědělství a životního prostředí proto nyní řeší další ožehavou kauzu, která se táhne již daleko z minulosti. Jsou to nové akční programy opatření proti znečištění nitráty, páté v pořadí, se připravují jíž déle než rok. Samotná ministryně životního prostředí začala dělat pořádek v organizacích které mají kvalitu vod a jejich biodiverzitu na starosti. Recepty k omezení znečištění nitráty jsou víceméně známé (méně hnojit dusíkem, přírodní a zatravněné pásy kolem vodotečí, povinná rotace polních kultur, pěstování plodin využívajících nitráty v půdě obsažené...), ale tato opatření se nelíbí mnohým zemědělcům a zemědělským organizacím. Některá opatření naopak probíhají celkem dobře, jako je např. bezpečné skladování močůvky, kejdy a hnoje nebo omezení hnojení v ekologicky nevhodných podmínkách (sklon svahu, zmrzlá půda atd.).

V zásadě je situace s nitráty způsobena tím, že ve Francii je ochrana životního prostředí na okraji. Francie je navíc tradiční zemědělskou zemí, kde jsou navzdory úsilí o modernizaci často neefektivní a neekologické provozy a velké množství malých producentů nevzdělaných v ochraně životního prostředí a zdraví. Přesto je francouzské zemědělství celosvětově velmi významné a země je největším evropským producentem a vývozcem zemědělských produktů. V zemi je zemědělsky obhospodařováno kolem 32 milionů hektarů půdy, např. v Itálii nebo ve Velké Británii to je asi 18 milionů hektarů. Francii lze z hlediska zemědělské produkce rozdělit do 3 velkých oblastí: na rovinatém severu to jsou polní kultury, na západě to jsou pastviny a chovy a na středomořském jihovýchodě to jsou trvalé kultury ovocných stromů a vinic.

 

Rozsáhlé ekologické úpravy na francouzském úseku řeky Rhony

Zdroj: Le Monde

Překlad: Pavel Šimek

V nivě řeky Rhony jsou prováděny ekologické úpravy na říčních ramenech, na vlastním toku a jeho přítocích se staví rybí přechody k umožnění migrace ryb. Bylo zmapováno a prostudováno dvěstě mrtvých (odříznutých) a slepých říčních ramen, dalších 28 převážně na horním toku bylo revitalizováno. Koryta byla prohloubena zbavením sedimentů, břehy byly osázeny lužními dřevinami i rákosem. Práce se provádějí podle plánu na období 2007 až 2015 i níže po toku, již nedaleko ústí do Středozemního moře. Na revitalizacích v okolí Lyonu se podílí Univerzita Lyon 1 - Státní centrum vědeckého výzkumu. Některá rhonská říční ramena jsou zařazena do soustavy Natura 2000 a můžeme tam zastihnout kromě vodních ptáků i bobra, želvu, vydru a znalci tam mohou objevit i kriticky ohroženého vodního plže z čeledi okružákovitých - svinutce tenkého.

Vlastní hlavní tok francouzského úseku Rhony se v minulosti postupně stal 522 km dlouhou užitkovou osou. Obří přehrady s hydroelektrárnami, bočními plavebními kanály a komorami rozdělenou do dvaadvaceti nespojitých úseků. Na březích se rozbujel chemický a jaderný průmysl. Pro úpravy v okolí Lyonu bylo v první fázi určeno 30 milionů eur.

Významnou roli mají také nová pravidla správy toku, která favorizují biodiverzitu a penalizují správce toku, který je v tomto případě již historicky Státní společnost Rhone /CNR/.

Cílem těchto prací je navrátit Rhoně charakter živé a proudící řeky skloubením různých funkcí: ekologické, kulturní, ekonomické, turistické i transportní. Revitalizace mají řece částečně navrátit přírodní ráz. Cílem není jen zabránění povodním na nechtěném místě, ale také zvýšení biodiverzity a ochrana kvality vod. Práce tohoto druhu jsou na této řece financovány 134 miliony eur na 7 let /2007 až 2013/.

Úhoři, placky a mihule "oceňují" rybí přechody vybudované na řece Rhoně i na některých jejich přítocích. Nejnověji byl v létě 2012 slavnostně inaugurován nový rybí přechod nedaleko Tarasconu v oblasti obce Comps na řece Gardon, pravobřežním přítoku Rhony. Tento rybí přechod sestává z 11 postupných bazénů v celkové délce 100 metrů, a umožňuje dostat se rybám o dalších 14 km dále proti proudu Gardonu, kde jsou pro mihule a placky vhodná tradiční trdliště, která jim byla posledních 60 let nedostupná. Mezi mořem a Avignonem je v současné době 6 rybích přechodů, které mají až 12 metrů výškový rozdíl, výše proti proudu jsou další 3 rybí přechody. V minulosti zde placky migrovaly z moře proti proudu asi 400 km, dnes to není ani polovina této vzdálenosti. Je nutno zmínit i cyklistickou stezku "Viarhone" vedoucí kolem Rhony od francouzsko-švýcarské hranice až po Středozemní moře, a která je již z poloviny vybudovaná.

To všechno jsou však jen začátky revitalizace jedné z velkých evropských řek.

 

Ekologizace a modernizace dvou tisíc malých vodních elektráren ve Francii

Zdroj: Le Monde

Překlad: Pavel Šimek

Provozovatelé dvou tisíc malých vodních elektráren a s nimi spojených jezů a malých přehrad ve Francii konečně znají, co je čeká. Ministryně ŽP. Delphine Batho podepsala 10. srpna 2012 dekret, očekávaný jižž několik měsíců. Tyto elektrárny sice vyrábí jen 1,5 % francouzské produkce elektřiny, ale vláda nechtěla nechat dekret zapadnout.

Provozovatelé malých vodních elektráren vědí dobře, žže pravidla se mění, protožže "smlouvy o povinnosti výkupu elektřiny", které jim zajišťují zvýhodněný výkup elektřiny Francouzskou elektrárenskou společností /EDF/, se mění v říjnu 2012.

Provozovatelé MVE již znají, kolik musí investovat, aby mohli svou elektřinu i nadále prodávat do veřejné sítě. Bude to investice v závislosti na instalovaném výkonu, minimálně 550 až 750 eur na 1 kW. Mnohé tyto elektrárny jsou více nežž stoletým vícegeneračním rodinným dědictvím. Hlavním cílem ministerského dekretu je ekologizace těchto vodních děl a modernizace elekrárenských zařízení. Ve Francii také existuje asi 150 malých soukromých přehrad s MVE.

Francie je, navzdory výrobě elektřiny převážně z jádra, druhou evropskou zemí co do množžství elektřiny vyrobené ve vodních elektrárnách, z 90 % výkonu provozovaných EDF. Výhledově se má v zemi v roce 2 020 vyrábět 23 % elektřiny z obnovitelných zdrojů, kam patří i vodní elektrárny.

Lepší říční kontinuum. Podle odhadů z roku 2 011 modernizace současných a výstavba nových vodních elektráren nabízí další potenciál 10,6 terawattů. Jeho využžití si však vyžžaduje splnění mnohých a množžících se opatření na ochranu říčních ekosystémů. Znovuobnovení smlouvy o zvýhodněném výkupu elektřiny spočívá zejména na zlepšení ekologického říčního kontinua, umožžnění migrace ryb a pohybu sedimentů.

Provozovatelé vodních elektráren jsou ochránci žživotního prostředí, rybáři a širší veřejností obviňováni, žže žžijí z renty pocházející z prodeje elektřiny, anižž něco pro vodní toky dělají. U příležžitosti nových smluv na dalších 15 let výkupu elektřiny budou muset majitelé vodní díla ekologizovat a elektrárny modernizovat.

Dekret ministerstva uvádí, žže nutné investice se týkají technické stránky elektráren, včetně uvedení do stavu odpovídajícího současným normám a vybudování či vylepšení rybích přechodů. Kdo nevyhoví těmto podmínkám, tak bude muset vyrobenou elektřinu prodávat jiným operátorům za méně výhodné sazby nežž má EDF. Proto se provozovatelé, kteří většinou využžívají vodní toky Pyrenejí, Alp, Centrálního masivu, Normandie bouří a uvádějí, žže již dnes je ve Francii drakonicky uplatňován "Evropský plán na záchranu úhořů", který je nutí instalovat sítě s velmi malými oky, tak jako v žžádné sousední zemi.

Efekt jo-jo se ve Francii nazývá kolísání průtoků a hladiny vody vlivem provozu vodní elektrárny. Francouzský státní úřad vod a vodního prostředí /Onema/ má do 1. ledna 2014 zpracovat expertízu o vodních tocích a jejich zařazení do dvou kategorií. Na vodních tocích zařazených do kategorie "Biologický rezervoár ve velmi dobrém ekologickém stavu", nesmí být budovány žžádné nové překើky migraci ryb, na ostatních tocích se bude situace zlepšovat.

Nevládní ekologické organizace berou tento ministerský plán s rezervou a např. bývalý prezident nevládní organizace Francie-Příroda-Prostředí pan Rousseau je více obezřetný. "Nejsme proti výrobě elektřiny z vody. Myslím, žže je třeba hlavně optimalizovat současná větší vodní díla. A počet vodních mikrocentrál musí být limitovaný, neprodukují elektřinu kontinuálně, vyrábějí elektřinu velmi omezeně a způsobují velké kolísání vodní hladiny, cožž má zhoubný vliv na vodní ekosystémy." Velký boj svádí tento bývalý prezident se všemi překើkami, které brání migraci ryb ve francouzských řekách, jako jsou staré plavební komory, vodní mlýny, nádržže na zemědělské závlahy, mnohé opuštěné říční derivace, kanály a náhony. Ve Francii je takových překើek kolem 60 tisíc, průměrně tedy jedna překើka na kažždých pět kilometrů toku.

 

Nezákonnosti a zbytečné utrácení do betonu na Labi

Miroslav Patrik

Česká vláda má stále v plánu obrovsky rozvíjet nákladní vodní dopravu zlepšením plavebních podmínek na Labi od státní hranice do Pardubic výstavbou jezu v Děčíně za asi 4 mld. Kč, plavebního kanálu u Přelouče za více než 3 mld. Kč, přístavu u Pardubic a dalších dílčích staveb, což může dohromady stát až 10 mld. Kč

Investor těchto staveb, Ředitelství vodních cest ČR (ŘVC ČR), chce tento cíl splnit, ačkoliv není jednoznačně prokázána dopravní potřebnost těchto staveb, ekonomická efektivnost a ekologická udržitelnost, neboť Labe v místech prvních dvou staveb má být podle požadavku Evropské komise z léta 2011 zařazeno do evropské soustavy chráněných území NATURA 2000. Česká republika prostřednictvím ministra životního prostředí Tomáše Chalupy se tomu ale urputně brání a hraje mrtvého brouka. Zřejmě má česká vláda strach chránit přírodu evropské kvality ve své vlastní zemi!

Paradoxem je také skutečnost, že se tyto miliardy do betonu utrácejí poněkud bezstarostně. Například v roce 2011 to bylo na přípravu jezu u Děčína dvakrát více a na plavební kanál u Přelouče dokonce třikrát více, než byl schválený rozpočet Státního fondu dopravní infrastruktury. Na jez se tak utratilo téměř 69 mil. Kč a na kanál více než 12 mil. Kč, přitom toto zvýšení o 41 mil. Kč za jeden rok je nejen neodůvodněné, ale také netransparentní.

Příprava jezu v Děčíně je totiž teprve ve stadiu jeho hodnocení vlivů na životní prostředí, kdy ŘVC ČR v únoru 2012 předložilo veřejnosti přepracovanou dokumentaci EIA k připomínkování. Je proto velmi podivné, že původně schválený rozpočet 35 mil. Kč byl zvýšen o 34 mil. Kč, přestože jde vlastně jen o „papíry".

Ještě katastrofálnější situace je u přípravy kanálu u Přelouče, neboť se původní rozpočet 5 mil. Kč zvýšil až na více než 12 mil. Kč. Stavba má přitom nakoupené pozemky, povolené výjimky k zásahu do biotopů více než 70 chráněných druhů organismů a vypracovanou dokumentaci pro územní rozhodnutí a pro stavební povolení. Stavba má tedy prakticky všechny potřebné „papíry" k zahájení realizace. Nyní už proběhne nové územní řízení a nová stavební povolení, neboť předchozí rozhodnutí byla soudem pro nezákonnost zrušena.

Přesto se loni na tento záměr záhadně utratilo o 7 mil. Kč více, než byl plán. Nechce se proto ani věřit, že by tyto peníze dostal jen externě najatý advokát ŘVC ČR, který od roku 2004 nevyhrál žádný důležitý soudní spor, resp. prohrál všechny spory o šest správních rozhodnutí. Nechybí někde ty milióny?

Tyto obrovské a nejasné výdaje v době všeobecně hlásaných úspor veřejných prostředků jsou tak jedním z mnoha absurdit snahy zabetonovat dvě místa na Labi. A to za situace, kdy schvalování kanálu u Přelouče od září 2000 trpí nezákonně vydaným stanoviskem EIA, neboť při hodnocení vlivů na životní prostředí nebyly posouzeny varianty mimo velmi cenného biocentra Slavíkových ostrovů, jejichž území se má stát součástí soustavy NATURA 2000 z důvodu ochrany modráska bahenního a modráska očkovaného.

A podobný osud, soudní spor, čeká zřejmě i proces EIA pro jez u Děčína, kde se Ministerstvo životního prostředí zřejmě rozhodlo vyjít ŘVC ČR maximálně vstříc a vydat asi už na konci roku 2012 souhlasné stanovisko EIA. Přitom opět není v předložené „druhé" dokumentaci EIA posouzena levná technicko-organizační varianta, která s výstavbou tohoto jezu nepočítá a kterou požadují posoudit i závěry zjišťovacího řízení z prosince 2005 - proces EIA tak nezákonně probíhá již sedmým rokem.

Může tak dojít k analogicky stejné situaci, jaká je u dálnice D8 přes České středohoří, kdy MŽP v roce 1996 vydalo také stanovisko EIA bez řádného posouzení variant. Není proto nyní jisté, zda Česká republika získá z Operačního programu Doprava na dálnici potřebných 8 mld. Kč. Stejné riziko ztráty evropských peněz na léta 2014 až 2020 hrozí i jezu u Děčína, pokud skutečně získá souhlasné stanovisko EIA bez posouzení navržené varianty.

ŘVC ČR kromě nekvalitní přípravy těchto dvou staveb nerado poskytuje informace o své činnosti a o svých výdajích. Posledním jeho excesem je zatajení pěti odborných studií z let 2007-9, které hodnotí vlivy jezu u Děčína na přírodu a území evropské soustavy NATURA 2000, přestože jejich vydání zákon o právu na informace umožňuje. Proč investor vědomě porušuje zákon, není zřejmé. Zřejmě má ŘVC ČR strach z informovaných občanů o jeho amatérské činnosti a velkého utrácení veřejných prostředků!

Otázkou tedy je, zda je veřejným zájmem České republiky zlepšovat plavební podmínky na Labi pro nákladní vodní dopravu, která nepředstavuje ani procento dopravních výkonů za rok. Má jít přitom o obrovské výdaje za situace, kdy stát má více než 1,5 bilionu korun dluhu a na všech „možných i nemožných místech hledá" úspory.

Zřejmě je poněkud slepý, pokud nevidí, že kanál u Přelouče je dopravně zbytečný a nevratně likviduje poslední zbytky cenné přírody na Slavíkových ostrovech. A pokud chce zlepšit plavbu na Labi u státních hranic, pak by to zřejmě šlo provést i jiným způsobem: například na některých úsecích zavést jednosměrné plavby, zajistit prohrábky a jiné „měkké" způsoby. Betonová lobby chce však stavět jez za miliardy!

Levným a rychlým řešením může být třeba výměna vedení ŘVC ČR anebo lépe přejmenování ŘVC ČR na Ředitelství vesmírných cest ČR. A nákladní vodní dopravu tak „zrušit". Stávající vedení a činnost ŘVC ČR tak opravdu pustit k vodě, neboť s ohledem na vesmírný program Galileo se sídlem v Praze je budoucnost spíše ve vzduchu, přesněji řečeno ve vzduchoprázdnu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

RNDr. Miroslav Patrik - předseda Dětí Země, zabývá se vlivem dopravy na životní prostředí, zejména dálnic. Zpracovatel alternativních dopravních koncepcí. Organizátor akce „Den bez aut" a ankety „Ropák roku".

S revitalizacemi to nevyhrajeme, nechme aspoň pracovat přírodu

Tomáš Just

Potoky a řeky, v minulosti technicky upravené, bychom měli aspoň zčásti vracet do přírodnějšího stavu. Přeje si to Evropa a dává nám na to nějaké peníze. Bohužel revitalizace, tedy investiční zpřírodňování vodních toků pomocí bagrů, se nám nedaří. Několik menších realizací za rok sotva stačí k tomu, aby v republice odborná řeč nestála, a v celé hydrografické síti je to skoro nic. Zatím se zdaleka nedaří čerpat ani ty peníze, které již byly pro revitalizace určeny v Operačním programu Životní prostředí. Důvodů, proč hlavní příslušné subjekty, správci vodních toků, tedy státní podniky Povodí a Lesy ČR, revitalizují jen ve velmi malé míře, je vícero, vedle obtíží s pozemky jistě ne nepodstatnou roli hrají mentalita a znalostní úroveň konzervativních vodohospodářů. Některé podniky koryta toků nerevitalizují skoro vůbec, tam lze cítit až cosi jako obavu z pozitivních precedentů. To by ale bylo na samostatné psaní. Pravdou při tom je, že i kdyby se u nás revitalizovalo nejvíc, jak finanční zdroje umožňují, na významnější posun stavu tisíců kilometrů technicky upravených potoků a řek by to stejně zdaleka nestačilo.

Jestli nám v této situaci může něco pomoct ke kvantitativně významnému zlepšení stavu vodních toků, tak samovolné renaturační procesy. Dláždění se rozpadají, koryta se zanášejí nebo naopak vymílají, zarůstají bylinami a stromy, bobři je zahrazují, drenážní trubky se bortí a ucpávají, stupně a jezy chátrají a bere je voda. Povodně mohou renaturovat rychle a ve velkém. Působení těchto procesů není neomezené - některá technická opevnění jsou velmi odolná, některá koryta, v minulosti nepřirozeně zahloubená, se spíš ještě dál zahlubují, než aby se samovolně změlčovala. Celkově však mají renaturační procesy velký potenciál - mnohem vetší než investiční revitalizace - obnovovat přirozený prostorový rozsah potoků a řek, jejich tvarovou a hydraulickou členitost, tedy zlepšovat to, čemu se říká morfologický stav vodních toků.

Hlavní problémy využití renaturací jsou na naší straně. Samozřejmě není možné nechat koryta kdekoliv, v obcích a městech, v blízkosti komunikací,....zcela samovolnému vývoji. Ovšem ve starém pojetí správy toků byly jen a jen technické úpravy vnímány jako hodnota, a s jakýmkoliv jejich poškozením se nakládalo jako s jevem nepříznivým a nežádoucím. Opevnění byla za peníze z veřejných zdrojů opravována, nátrže zasypávány, usazeniny odstraňovány i tam, kde to bylo - v pohledu moderní, ekologicky orientované správy vodních toků - zbytečné i přímo nežádoucí. To se týká renaturací nejen běžných, ale také a možná především povodňových. Po desetiletí nejen že u nás nebylo příznivých efektů renaturačních procesů využíváno, ale naopak byly systematicky likvidovány.

Správcům vodních toků není lehko mezi dvěma kameny. Měli by zlepšovat morfologický stav toků, a zároveň by měli s péčí řádného hospodáře v dobrém stavu udržovat svěřený majetek, tedy i celou délku ekologicky devastujících technických úprav koryt, zbytečné stupně a jezy a podobné objekty. Je ovšem čas otevřeně přiznat, že úlohu udržovat technické úpravy koryt v „řádném" stavu jsou při nejlepší snaze schopni plnit jenom zčásti. Rozpadajících se úprav je tolik a sil a peněz tak málo, že je dneska problém jakž takž pečovat jenom o ty úseky, hlavně v zastavěných územích, jejichž udržování v upraveném stavu je skutečně účelné. Pokud však jsou i v této situaci přirozené renaturační procesy v celém svém rozsahu nadále oficiálně pokládány za nepřátelské, výsledkem je nesystémové počínání správců toků, lepení záplat tam, kde někdo nejvíc křičí a v řadě situací plýtvání silami a prostředky na zbytečný boj s přírodou.

Nikdo nevydá všeřešící předpis ve smyslu „Buďtež revitalizace", správci toků neřeknou jednoho dne, že přestávají plnit svoje povinnosti, majitelé pozemků neprohlásí z ničeho nic, že prospěch, který jim po desetiletí plynul z ekologicky devastujících úprav potoků a řek, byl nepřiměřený. K využití renaturačních procesů je třeba vyvíjet „obyčejné" a vytrvalé úsilí ve všech možných směrech. Zkoumat jejich průběh, efekty, omezení a rizika, poznatky zveřejňovat a vysvětlovat v rovině odborné i populární. Přiznat jim možné příznivé efekty, rozlišovat situace, kde se mohou uplatnit více, kde méně a kde se neuplatní vůbec. Ve správě vodních toků využívat existujících právních možností, jako je administrativní rušení vodních děl nebo jednání s vlastníky o výkupech pozemků, zasažených povodňovými změnami koryt. Distribuci sil a prostředků, které jsou k dispozici pro správu vodních toků, více podřizovat hlediskům účelnosti a úspornosti, s vědomím, že „zanedbávání" údržby významné části technicky upravených úseků potoků a řek nemusí v důsledku vyznívat jako „neplnění povinností na úseku správy toků", nýbrž jako rozumné naplňování požadavků Evropské unie a její rámcové směrnice o vodní politice přibližovat stav toků přírodě. U pokročilejších evropských sousedů studovat, u nás rozvíjet a ověřovat opatření, kterými lze renaturační procesy účinně, ale přitom úsporně iniciovat, podporovat nebo v případě potřeby korigovat.

Udělat důležitou věc - vymezit ty úseky potoků a řek, v nichž nemáme zájem dál udržovat technické úpravy - umožňuje vodohospodářské plánování. Dlužno říct že metodika zpracování současných plánů oblastí povodí byla v tomto ohledu pozadu. Jako jedinou cestu zlepšování morfologického stavu toků znají nynější plány investiční revitalizační opatření. Ta se navíc v plánech nepotkávají s opatřeními protipovodňové ochrany - což nutno vnímat jako jeden z významných faktorů zaostalosti našeho vodního hospodářství proti pokročilým zemím Evropy. Nyní, kdy se připravuje druhé období „evropizovaného" vodohospodářského plánování, je potřeba jednak propojit péči o morfologický stav toků s protipovodňovou ochranou, jednak zajistit využití samovolných renaturačních procesů. Plánovací kategorii vodních toků, vyžadujících zlepšení morfologického stavu, je třeba rozčlenit na úseky vyžadující revitalizace investičního charakteru a na úseky, v nichž lze významných zlepšení dosáhnout využitím samovolných renaturačních procesů, případně korigovaných jenom dílčími, méně náročnými vodohospodářsko-ekologickými opatřeními.

Dále je nutné podpořit zásadu co nejméně rušivě zasahovat a mařit průběh renaturačních procesů v těch úsecích potoků a řek, které budou v plánech označeny jako „revitalizační" nebo „renaturační". V těchto úsecích omezit rušivou údržbu, opravy technického opevnění a podobné zásahy na míru nezbytnou k odvracení škod na stavbách, komunikacích a jiných objektech, které je třeba chránit. Z hlediska prosté logiky se zdá být tato zásada zcela samozřejmá, je ale potřeba ji dotáhnout i do vodohospodářského plánování a návazně do vodního práva.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ing. Tomáš Just - vodohospodář věnující se obnově hydromorfologie vodních toků a vodohospodářským revitalizacím, působí na Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR

 

Rybí přechody a jejich přerody

David Veselý

V posledních letech jsem měl možnost oponovat několik diplomových prací, které se zabývaly rybí migrací. To mě vedlo k následujícímu zamyšlení.

První rybí přechod, který znám, byl postaven v roce 1928 na Rožnovské Bečvě. To je v pravdě pěkná řádka let. Skoro dalších 70 let se v podstatě nic nedělo, nejenže se další postavené rybí přechody daly spočítat na prstech jedné ruky, ale mírně zakrněla i teoretická znalost jejich stavby. Ve vodohospodářských učebnicích se toto téma smrsklo na pár poznámek o technických typech rybích přechodů, které se krčily vedle staveb jezu a malých vodních elektráren. Téma rybí migrace se u nás ve větší míře znovu objevilo až na přelomu tisíciletí. Ze zahraničních metodik jsme se naučily používat slova jako „přírodě blízký", „bypass" nebo „balvanitá rampa".

Kolem roku 2000 se dokonce zdálo, že jsme schopní do Evropy přijít s něčím novým. V době, kdy vlajkovou lodí migrace bylo zajištění cesty lososa do moře a zase zpátky, jsme mezi prvními otvírali otázky migrace potamalních ryb, které ze sladké vody nevytáhnou ani ploutev, nebo zajištění migračního propojení mezi řekou a její nivou. Stejně jako zbytek Evropy jsme se naučili říkat, že první možností při řešení rybího přechodu je zvážení úplného odstranění migrační překážky, tedy například zboření jezu nebo přehradní zdi. V našem prostředí se tato možnost zdála být spíše akademická, každý přece ví, že jezy a přehrady bořit nelze. Ale zatímco jsme spali na vavřínech, vydala se Evropa na cestu kupředu. Možnost odstranění migrační překážky, již pro ni není věc pouze teoretická, například ve Francii se počet odstraněných (rozuměj rozbořených) jezů a přehrad pohybuje ve stovkách.

Ještě horší ale je, že stejně zaspala i akademická sféra. Na vysokých školách se tématice migrace (a ekologických staveb vůbec) věnuje velmi omezený prostor, i to jak je prezentována, za evropským trendem přinejmenším pokulhává. Snad by bylo na čase, aby akademici vykročili ven ze svých kabinetů a nasáli čerstvý vítr. Nemusí jezdit ani za hranice, dobré příklady rybích přechodů se najdou i v naší české kotlině. Protože věřte či nevěřte, rybí přechody se budou stavět stále více.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ing. David Veselý - vodohospodář a ekolog pracující na Povodí Moravy, s.p., kde má na starosti přípravu investic směřujících do přírodě blízké protipovodňové ochrany a na revitalizace vodních toků, včetně výstavby rybích přechodů

O vysokých nákladech spojených s degradací našich toků

Pavel Vrána

Během svých studií v Německu jsem měl možnost hodně cestovat - a protože jsem studoval na rybářství, mé cesty vedly především podél potoků a řek. Téměř na každém kroku jsem viděl změny, kterými se lidé snažili nahradit řece léta strádání, kdy se jí snažili sevřít do betonové šněrovačky a zohýbat do tvaru, který si předem určili. Boření starých a nefunkčních jezů, výstavby rybích přechodů, budování ostrůvků, říčních ramen, peřejí, odstraňování staré regulace tam, kde nebyla nezbytně nutná a především - žádná další výstavba nových regulací.

Největší překvapení mi ale přinášelo zjištění, že všichni lidé žijící podél toků mají z tohoto vývoje situace radost - ať jsem se zeptal farmáře, učitele, nebo třeba politika, každý chápal nezbytnou nutnost dát řece zpět kus její původní síly. Lidé tam měli ze svého přístupu k řece radost, byli na něj hrdí a hlavně - bezpečně rozuměli tomu, proč spojili své síly k tomu, aby se z jejich řek staly opět řeky - ne kanály. Ano, někdo může říct: „No jistě, mají peníze, žádné starosti, mohou si to prostě dovolit!".

Když jsem se vrátil ze studií zpět domů, měl jsem jistotu, že máme co dohánět. Něco jsme zaspali. Nicméně zdálo se, že doba přímo vybízí k tomu, abychom začali se změnou k lepšímu - dotace z Evropské unie byly tou dobou dostupné a daly se čerpat.

K mému velkému překvapení se však nedělo téměř nic. Nechci tvrdit, že se nepodařilo pár pěkných revitalizací, výstavba několika rybích přechodů a podobně. Hovořím nyní spíše o celku. Nejhorší pocit pak mám z toho, co se děje v současnosti na řadě našich toků: těžká mechanizace spojila své síly, aby dokončila, co dlouhé období totality v naší zemi započalo. Podle předem určených plánů a přesně v mezích zákonů měníme poslední části řek, které ještě mají přírodní charakter, v bezpohlavní lichoběžníkové koryto.

V současné chvíli probíhá například rozsáhlá kanalizace řeky Vltavy, kterou technokraté nazvali honosně: „splavnění". Začala v Českých Budějovicích a pozvolna se posunuje směrem ku Praze. Důvod? Dobře se pamatuji, že někteří politici na začátku výstavby tvrdili, že kanalizace řeky umožní rozvoj lodní dopravy a ta přivede do Českých Budějovic až 20 000 nových turistů ročně. Nyní máme kanalizaci řeky v Budějovicích hotovou, v nově vzniklém úvazišti pod Výstavištěm se pohupují dvě loďky a opravdu - sem tam se na nich někdo sveze. Většinou v případě, že se jedná o Zemi živitelku, nebo nějakou jinou masovou akci, která vyvolá vysokou koncentraci lidí v daném místě. Celkově mám ale podezření, že kdybychom sečetli náklady celého „splavnění" + provozní náklady, které si taková úprava řeky žádá, mohli jsme místo toho zavést bezplatnou vrtulníkovou linku z Českých Budějovic do Prahy. A to se nikdo ani nepokusil vyčíslit škody, které vznikly na rybách - ztrátu úkrytů, třecích ploch, míst, kde ryby nacházejí přirozenou potravu atd. Někoho možná pobaví fakt, že na tuto kanalizaci řeky, která jde proti všem trendům vyspělé části Evropy, jsme ještě žádali příspěvek z EU. Neprošlo, nevadí. Vše jistě rád uhradí daňový poplatník.

Splavňování Vltavy však není ani zdaleka ojedinělou akcí. V současné chvíli se připravuje celá řada projektů, které s maximálními náklady přinesou významné problémy naší přírodě a protože se celý život zabývám rybami, pokusím se to uvést právě na příkladu ryb.

Třeba jez, který by měl vzniknout na řece Berounce téměř přímo na jejím soutoku s Vltavou v Radotíně, by krom jiných problémů jistě znamenal významné snížení přirozené reprodukce ryb z celé spodní Berounky a především z velkého úseku Vltavy, která je díky ochlazování vltavskou kaskádou pro výtěry kaprovitých druhů méně vhodná. Dále je zde plánovaná výstavba plavebního stupně u Děčína, který je jen další částí naší snahy postupně udělat z  největšího českého toku soustavu jezů. Krom jiného by měl být tento jez vybaven velkou hydroelektrárnou. Víte co se stane úhoři, když se dostane do turbíny hydroelektrárny? Věděli jste, že přes Děčín migrují téměř všichni úhoři, kteří na své cestě za rozmnožováním opouštějí Českou republiku? Jen pro doplnění uvádím, že stavy úhoře v Evropě klesly za posledních 50 let o 99%, což považuji přinejmenším za důvod k zamyšlení.

Na začátku svého článku jsem napsal, že se někteří z nás domnívají, že si lidé v zahraničí mohou ekologicky příznivý stav řek dovolit prostě proto, že: „na to mají peníze". Chyba lávky. Utratili jsme nehorázné částky, ale investovali jsme je špatným směrem. Za pár let budeme muset tohle všechno vracet do původního stavu a to nás bude stát další závratné částky.

Jediný rozdíl mezi námi a Německem spočívá v tom, že v Německu se při stejně vysokých nákladech napřed přemýšlí, poté vyhodnocuje nejlepší řešení a nakonec staví - u nás se staví, pak přemýšlí a nakonec se vyhodnocuje, anebo rovnou pláče.

Nemám nic proti tomu, aby si velké firmy vlastnící těžkou mechanizaci vydělaly peníze - jen je mi záhadou, proč jsme se rozhodli investovat veškeré úsilí jejich strojů směrem, který je dávno překonaný. Proč, ptám se, má stát utrácet peníze za něco, čím si sám škodí? A proč obyvatelé našeho státu mlčí, když jim pod rukama mizí to nejcennější, co jim tu zanechali otcové...?

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ing. Pavel Vrána, Ph.D. - specializuje se na rybářství, pracuje jako odborný referent pro životní prostředí a ichtyologii u Českého rybářského svazu v Praze

Né tak zhurta!

Tomáš Havlíček

Mojmír Vlašín by chtěl bourat přehrady (viz jeho blog Kladivo na přehrady). Řekl bych, že si bude muset ještě počkat. Situace k tomu nedozrála. Možná by i dokázal vyjmenovat některé nádrže, které by chtěl zrušit. Třeba by svou volbu uměl i zdůvodnit. V cestě ale stojí mnoho překážek.

Budu mluvit za vodohospodáře (nebo aspoň jejich část). Co po nás společnost roky (ba staletí) chtěla? Pitnou vodu, závlahy na pole i jejich odvodnění, vodu pro fabriky a elektřinu z vody (vysokou hladinu v nádržích) i ochranu před povodněmi (nízkou hladinu), rybníky na kapry, vodní cesty, přehrady na koupání.

V poslední době (rozumějte pár desetiletích) se taky mluví o čistotě vod a teď dokonce i o ekologii. A že se to myslí vážně (konečně), se pozná hlavně podle toho, kolik je na ta témata vyčleněno peněz ze společného pytlíku. S čistotou vod si ještě nějak poradíme, ale s tou ekologií je to složitější. Napřed si musíme říct, co to vlastně znamená. To je, aby:

• přírodní hodnoty byly respektovány jako celospolečenský zájem a jeden ze základních atributů kultury,

• (nejen) vodohospodářské problémy byly chápány a řešeny v širších krajinných souvislostech,

• vodní toky a jejich nivy měly alespoň v nezastavěných úsecích (polo)přírodní charakter (ekologizaci vodních toků).

Takže ekologické požadavky znamenají dost ne úplně jednoduchých cílů nebo opatření:

1. Zvýšení retence vody v krajině a zpomalení jejího odtoku (především za pomoci přírodě blízkých opatření) mající význam pro období sucha i povodní.

2. Dosažení přirozené morfologie vodních toků (za pomoci revitalizací), obnovení přirozených fluviálních procesů v nivách (mimo zastavěná území).

3. Zpřírodnění krajiny údolních niv (zvýšení podílu lužních lesů a aluviálních luk, ...).

4. Obnova poničeného hydrologického režimu (změny poměrů odtok/výpar/vsak).

5. Umožnění migrace ryb ve vodních tocích (podélné migrace) a do nivy (laterální migrace).

6. Udržení dosavadního trendu zlepšování jakosti povrchových (a zprostředkovaně i podzemních) vod - omezení přísunu umělého znečištění.

K tomu máme ale dost daleko, protože realizaci brání až dlouhodobě řešitelné překážky:

• Zdaleka ne celá společnost přijala ekologické principy za své.

• Ve škole nás (střední a starší generaci) toho o ekologii moc neučili.

• „Vodohospodáři" a „ekologové" si toho vzájemně v minulosti mnoho dobrého neudělali a musí se učit spolu mluvit.

• Přírodní procesy jsou někdy těžko kvantifikovatelné (třeba nevíme dost přesně, jak moc naprší) a vodohospodáři-technici se musí s tímto faktem učit pracovat. Ale: to, že něco nejde dobře spočítat, ještě neznamená, že to neexistuje.

• Krajinu jsme (my všichni) moc změnili. Zcelili jsme pole, zhutnili půdy. Na břehové hrany narovnaných řek jsme postavili cesty a další zařízení a na to jsme napasovali pozemkovou držbu. Vrátit to úplně zpátky už nikdy nepůjde. Dejme prostor řekám je sice pěkné, ba nutné, ale složité. Musíme upravit právní prostředí, najít zdroje na náhrady vlastníkům.

• Co dostávají správci toků a jejich management (cílové prémie) za protipovodňovou ochranu, revitalizace či ekologický stav toků nebo jakost vody? No nic.

• A tak bych mohl pokračovat.

Takže, milý Mojmíre, až tohle všechno pořešíme, tak se taky můžeme bavit o tom, jestli nezrušíme nějakou přehradu a proč bychom to měli dělat. Nebude to asi kvůli ekologii. Spíš kvůli chybějícím penězům na jejich provoz, protože si na sebe nedokážou vydělat.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ing. Tomáš Havlíček - autorizovaný inženýr v oboru vodohospodářských staveb, majitel a jednatel projekční firmy Atelier Fontes, s.r.o., která se zabývá vodním hospodářství krajiny

KLADIVO NA PŘEHRADY

Mojmír Vlašín

Ve v roce 2000 se v Bratislavě konala konference nevládních organizací pod heslem:Doma zapřehradováno - přehradujeme ve světě . Aktivisti z různých zemí světa (Indie, Thajsko, USA, Španělsko, Rusko...) si zde vyměňovali zkušenosti (většinou špatné) s přehradami a jejich vlivem na živou přírodu. Zatímco u nás se už léta hádáme o 85 cm snížení hladiny Nových Mlýnů, za tu dobu bylo v Americe (USA a Kanada) zcela zrušeno mnoho přehrad v rámci akce přezdívané „Kladivo na přehrady". Naposledy se tak stalo na přehradě na řece White Salmon River na pacifickém pobřeží USA více se dočtete zde a na stejných stránkách najdete video z vypouštění přehrady.

Od pana Roberta Epple z Francie, představitele nevládní organizace „SOS LOIRE" jsem se dozvěděl, že v roce 1998 byla také přehrada Saint-Etiene-du-Vigan na horní Loiře odstraněna výbušninou, a to z ekologických důvodů. Konečně se začaly bourat přehrady i na starém kontinentě. Pan Epple byl tak laskav a umožnil mi místo naštívit. Donesl jsem i kus betonu z přehradní hráze, která již neexistuje. Ten kousek má pro mne neobyčejný význam, větší než kus berlínské zdi, který mi kdosi před lety přivezl. Znamená pro mne, že se poté, co se zbouraly přehrady proti lidem, začínají se bourat přehrady proti přírodě. Francouzi nás zase předstihli! Slíbil jsem však panu Epplovi, že mu přivezu na oplátku kus betonu z Nových Mlýnů. Ale kdy?

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

RNDr. Mojmír Vlašín – ekolog, zoolog a manažer projektů působící v Ekologickém institutu Veronica v Brně. Člen četných nevládních ochranářských a vědeckých organizací, veřejně činný na komunální úrovni (zastupitel města Brna).

 

Kontakty

Telefon:	731 058 206
E-mail:	hruba.voda@centrum.cz